Můj muž Josef Vykoukal

Milada Vykoukalová vzpomíná na svého muže Josefa, účastníka nacistického odboje a odporu proti komunismu.

Letos v létě obdržela Milada Vykoukalová, dlouholetá obyvatelka Říčan a členka místní sokolské jednoty, vyznamenání pro svého manžela. Téměř dvouleté úsilí přineslo plody. Ministerstvo obrany České republiky vydalo osvědčení podle § 6 odst. 3 zákona č. 262/2011 Sb., že Josef Vykoukal byl v době nesvobody účastníkem odboje a odporu proti komunismu.

„Když jsem ho poznala, bylo mi šestnáct let. Mladí lidé ze směru od Benešova jezdili přes Říčany do Prahy do školy a do zaměstnání. Samí kluci, on mezi nimi, a mne vzali do party. To bylo naše seznámení.“ – Tak začíná příběh Milady a Josefa Vykoukalových. Jemu bylo tehdy, v roce 1943, devatenáct a do hlavního města dojížděl na obchodní akademii z rodných Pyšel. Ona, pražská rodačka, žila s rodiči od roku 1940 v Říčanech, studovala gymnázium a poté dvouletou obchodní školu. Oba pocházeli ze sokolských rodin.

Josef patřil do ročníku 1924, který byl totálně nasazen k práci pro Říši: „Po maturitě by býval musel jít do Německa. Do formuláře, který obdržel, zkusil napsat, že by chtěl pracovat jako učeň u mlynáře Dolejše z příbuzenstva.“ Ale dopadlo to jinak. Na úřadu práce mu striktně řekli, že z něho učeň nebude, že umí německy, a tak ho pošlou k posádce SS do Benešova. Odmítnout se nedalo. Tam se setkal ještě s dalšími vrstevníky, Čechy. Dostal na starost účetnictví, dělal pokladníka a s jedním z Němců rozváželi džípem výplatu lidem, kteří pracovali na Sedlčansku. Situaci tam tedy dobře znal. Tato oblast byla pro Němce důležitá – vznikl zde nacistický vojenský výcvikový prostor. Podařilo se mu tenkrát pomoci skupině mladíků, kteří utekli z Německa po bombardování továren; přimluvil se, aby mohli pracovat na sklizni úrody na Sedlčansku. Aniž Josef tušil, zapojil se už tehdy do odboje. V roce 1945 se mu otec František Vykoukal, krejčí v Pyšelích, svěřil, že on sám je v protifašistickém odboji a že všechny zprávy, tedy i ty, co měl od Josefa z okolí Sedlčan, předával dál.

Milada v roce 1944 ukončila obchodní školu a začala pracovat jako „Hilfsarbeiterin“ (pomocná dělnice) na nádraží ve Strančicích. Dneska vypráví: „Dělala jsem všechno možné v dopravní kanceláři. I k telefonu jsem jednou za čas musela, ale tomu jsem se vyhýbala, protože hlásili transporty, co jely po trati, a kdybych něco spletla…“. Po válce pracoval Josef jako pokladník v Živnostenské záložně v Benešově a v říjnu 1946 nastoupil na vojnu. Ještě předtím se stihli s Miladou zasnoubit: „Přišel i s rodiči, vůbec nic předtím neřekl. Maminka nic nevěděla, já jsem nic nevěděla. Přinesl dva stříbrné prstýnky, zlaté tehdy nesehnal. A že prý – až přijdu z vojny, tak si mě vezmeš…“

Svatba se konala v listopadu 1948. A jako novomanželka zažila paní Milada v jednu chvíli rozčarování. Dělo se něco, do čeho byli zapojeni manžel a tchán, ale ji zapojit nechtěli, odmítali jí cokoli říci. Situaci nechápala a vadilo jí, že nemá jejich důvěru. Dnes uznává, že ji tak ochránili od informací a tedy i od výslechů. Tehdy ji to však pořádně naštvalo. František a Josef Vykoukalovi byli zapojeni do činnosti protikomunistické odbojové skupiny „Věrni zůstaneme“. Josef plnil funkci spojky. Počátkem roku 1950 byla činnost organizace prozrazena a její členy postupně zatkla Státní bezpečnost. Josefův otec byl zatčen 18. února, on sám 29. března. V říjnu se pak konal čtyřdenní monstrproces v Praze na Pankráci. Josef i jeho otec byli obžalováni z trestného činu velezrady. Josef byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, František ke čtrnácti letům vězení (z toho sedm a půl roku strávil ve Valdicích).

Paní Vykoukalová vzpomíná na zatčení svého muže takto: „Pepa večer nepřišel domů, tak jsem druhý den jela do pražské Textilie, kde byl tehdy zaměstnaný, a oni říkali: Akorát šel z oběda, přišli sem dva páni v kožených kabátech a aby šel s nimi. Tak si prý vzal ze stolu svoje věci a šel.“ Jak už to bývá, všechno ještě zkomplikoval detail „ze života“. Milada si uvědomila, že manžel měl u sebe doklad o vystavení brýlí pro příbuzného, desetiletého školáka Pepíka: „Vždyť já musím vyzvednout ty brejle, aby kluk viděl. Co budu dělat?“ Rozjela se tehdy do Kateřinské ulice, sídla StB, a ptala se, jestli tam její muž je. „Byla jsem polomrtvá strachy, ale po dlouhém čekání jsem se dočkala. Přinesli mi klobouk – a v něm byl snubní prstýnek, lístky na maso, tehdy byl ještě lístkový systém, ten poukaz na brýle a ještě něco důležitého… zbrojní pas. Měla jsem si vzít, co jsem potřebovala. Byla jsem hloupá, že jsem nesebrala snubní prstýnek, ten jsme pak zpátky nedostali… Vzala jsem potvrzení a jela jsem domů.“

O několik dní později ji navštívil příslušník StB. Ptal se na Josefovu činnost a ona ho odbyla: „Já říkám: nevím. A když to víte vy, tak mi to řekněte!“ „Šestkrát u mě byl,“ vzpomíná paní Milada, „šestkrát jsem mu takto odpověděla.“ A dopoví: „Víte, jaká mě polévala hrůza?“ Trvalo to celý měsíc. Bylo to pro ni velmi těžké období, v té době byl zavřený i její otec František Vladyka, který se bez rozsudku jako živnostník ocitl na rok v táboře nucených prací.

Josef Vykoukal byl po vynesení rozsudku převezen do věznice v Plzni. Ještě okolo roku 1953 jeho žena a další blízcí netušili, kde by ho měli hledat. Několik let se vůbec neviděli. Až od (civilního) kováře Františka Hrušky, který se objevil v Pyšelích na pouti, se Josefova matka dozvěděla, že je v Horním Slavkově v západních Čechách a pracuje na dole Eliáš. „Až bude plnit normu na sto jedna procent, povolí mu návštěvu“ – vyřizoval Hruška. To se skutečně podařilo. Z Horního Slavkova a později z Jáchymova, kde Josef strávil nejdelší dobu, pak psal Miladě dopisy. Ale když se vrátil, nedovolil jí, aby je schovávala, musela je spálit. V roce 1960, po uplynutí 124 měsíců od nastoupení trestu, Josefa Vykoukala propustili. Následovala amnestie. A nebyl by to on, aby si odpustil žertík. Zavolal své ženě do kanceláře: „Milado, přijeď na Hlavní nádraží, já jsem utek´.“ Požádala ředitele, aby ji pustil z práce, že potřebuje jet na nádraží vyzvednout manžela. „Tak jsme jeli domů. Tady z toho byli všichni vyjevení, táta, máma – můj tatínek už byl v invalidním důchodu.“

Milada Vykoukalová mnohokrát během manželova věznění projevila statečnost. Ať už při návštěvách ve věznici, nebo při komunikaci se zástupci komunistické moci a také v situacích, kdy si uhájila vlastní zaměstnání, protože doba byla zlá a mnozí kádrováci měli pocit, že jsou pány světa.

V roce 1990 byli František a Josef Vykoukalovi rehabilitováni. Když to později bylo možné a konečně vyšel zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu, podala paní Milada žádost o uznání třetího odboje. Osvědčení, kterého se pro svého muže dočkala, je ovšem výsledkem dlouhodobého úsilí. Bez pomoci MUDr. Naděždy Kavalírové, předsedkyně Konfederace politických vězňů, příbuzného Arnošta Mouchy, historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů a dalších dobrých duší např. mezi sousedy, kteří jí pomohli s „papírováním“, by patrně brzy ztratila síly. Osvědčení jí měl předat ministr obrany letos 11. července, nedošlo však k tomu kvůli tehdejší vládní krizi a ocenění jí bylo zasláno poštou.

Milada Vykoukalová přiznává, že se nechtěla vdávat, v jednadvaceti letech jí to připadlo příliš brzy. Nikdy toho ale nelitovala. A jak dokládají fotografie z mládí i z pokročilého věku, vždycky jim to slušelo. Byl to krásný pár. Josef Vykoukal by asi nesouhlasil, aby jeho žena napnula tolik sil pro uznání, že se účastnil třetího odboje. Ale ona to pro něho měla a musela udělat – tak to alespoň dnes cítí. Radujme se spolu s ní, že hrdinství jejího muže (a také její) bylo uznáno.

Renata Skalošová s přispěním Jaroslavy Tůmové