K názoru v minulém čísle Kurýru

Názor j. Černohorský

Opravdu mi přijde trochu výstřední zabývat se v místním věstníku mezinárodními konflikty, ale proti gustu…  Václav Macinauer si tu na straně 62 odpověděl na otázku, kdo způsobil válku na Ukrajině. Chvíli jsem překvapeně zíral, než mi došlo, že svůj názor myslí asi vážně. K agresi byl prý chudák Putin přinucen, protože se nedočkal záruk, že Ukrajina nevstoupí do NATO. Jak prosté! Zřejmý viník války Severoatlantická aliance bude asi posedlá touhou vypouštět své rakety do ruského území. V té souvislosti autor tvrzení připomněl tzv. karibskou krizi ze šedesátých let, kdy Američanům také vadilo, že Rusko umístilo své rakety na Kubu. Světovému konfliktu prý tehdy zabránil rozumný Chruščov, že ustoupil.

Václav Macinauer dokonale potvrzuje tezi, že polopravdy jsou mnohdy horší než čisté lži. Nezbývá, než jeho pokřivené informace narovnat. Především NATO je obranná, nikoli „tzv. obranná“ aliance. A ta nejenže Rusko nikdy neohrožovala útokem, dokonce ho přizvala do společného výboru NATO – Rusko. Státní suverenitu Ukrajiny uznalo i Rusko. Podle mezinárodního práva má suverénní stát právo zvažovat členství v jakékoli organizaci a dodejme, že Ukrajina oficiálně o členství v NATO zatím ani nepožádala. Pokud jde o zmiňovanou karibskou krizi ze šedesátých let, jejím řešením nebyl pouze Chruščovův ústupek. Šlo o kompromis: USA výměnou za stažení raket z Kuby souhlasily se stažením jaderných zbraní z Turecka. 

Je očividné, že myšlenka případného členství Ukrajiny v NATO slouží ruskému impériu (toužícímu po návratu k velikosti Sovětského svazu) pouze jako jedna ze záminek k bezohledné, krvavé a loupežné agresi. Z dalších uveďme údajnou denacifikaci (!) či záchranu rusky mluvících obyvatel. A fakta, co okupanti na ukrajinském území vyvádějí, jsou opravdu hrůzná.

Kdybychom uznali tvrzení Václava Macinauera, znamená to, že Rusko má nyní právo napadnout Finsko a Norsko? To už tady jednou bylo, že v obavách o svůj životní standard ustrašenci projevovali pochopení pro ambice jednoho „vyvoleného“ národa.

Jiří Černohorský