Lýkovec jedovatý

Daphne mezereum

Brzy z jara, jen co roztaje sníh, nás čeká pěkný zážitek. Rozkvétají vonící keříky lýkovců. Kolem poletují včely a čmeláci, kterým sluníčko dovolilo poprvé vyletět.

Lýkovce rostou v mírném a subtropickém pásu Evropy, Asie a severní Afriky. Celkem známe asi sedmdesát druhů. U nás se vyskytují dva druhy, ale lýkovec vonný (Daphne cneorum) potkáme jen velmi vzácně v teplejších oblastech.

Lýkovec jedovatý se roztroušeně, spíš vzácně, vyskytuje po celém území republiky. Roste hlavně v listnatých a smíšených lesích. Je ohrožován vyrýváním do zahrádek a úbytkem listnatých lesů. Ve smrkových kulturách neroste. Celkově je rozšířen v Evropě, dále na východ jen místy, až k jezeru Bajkal.

Keř dorůstá do výšky kolem 150 cm. Koření několika mělkými a dlouhými kořeny, proto se po přesazení z přírody většinou neujme. Vzpřímené větve jsou velmi pevné a pružné. Díky houževnatému lýku se špatně lámou. Listy raší až po květech a bývají nahloučené na koncích větví.

Růžovofialové květy vyrůstají v postranních svazečcích od února do dubna. Jejich příjemná silná vůně může u citlivých lidí vyvolat bolest hlavy. V polovině léta dozrávají plody. Dužnaté, jasně červené peckovice ukrývají černohnědé semeno.  

Celá rostlina je jedovatá. Při kontaktu s kůží může dojít ke zčervenání až tvorbě puchýřů. Velmi těžká otrava nastává už po snědení pěti plodů. Ptáci, na rozdíl od savců, konzumují plody neomezeně a přispívají tak k šíření lýkovce.

V říčanských zahradách se pěstuje i řada kultivarů lýkovce. Častá je varieta s čistě bílými květy a žlutými plody.

Ve volné přírodě máme nejbližší lokalitu s výskytem lýkovce v lese u Březí, nedaleko bývalého hradiště.

I přes jedovatost byl lýkovec používán v léčitelství. Plody se také ochucoval ocet, odtud pochází lidový název vlčí pepř.

Dříve se z kůry získávalo žluté barvivo k barvení vlny a z plodů se vyráběla červená malířská barva.

Jakub Halaš