My jsme Lesní školka, my uklízíme les….

Názor - Andrea Klapálková, Okrašlovací spolek Říčany

Jednoho krásného zářijového rána jsem šla natřít dvě poslední lavičky Okrašlovacího spolku. Byl všední den, u Marvánku ticho a klid, nikde živé duše. Při práci mne bez povšimnutí minulo pár běžců.

Druhá lavička se nacházela u Rozpakovského rybníku. Odpadkový pytel, který přetékal už před měsícem, byl tentokrát roztrhaný a odpadky se válely kolem lavičky a v blízkém lese. V duchu jsem si říkala: „Když už sem někdo pytel umístí, mohl by jej taky odvézt.“ A začala jsem natírat lavičku. Z ticha a cvrlikání ptáků mne vyrušil dětský hlásek: „Dobrý den.“ Malý Adrien se díval, co dělám, za ním se vynořil další kluk a najednou k lavičce přicházely děti jako malí trpaslíčci. „Kde jste se tu vzaly, děti?“ Chlapec se pochlubil, že jsou Pramínci, trochu jsem ho nechtěně poškádlila, protože neuměl „r“ a já jsem opakovala: „Jo vy jste Plamínci?“ Celé setkání korunovala malá holčička, jejíž slova mne pohladila po duši. „My jsme Lesní školka, my uklízíme les.“ Potom ta skupinka dětí začala naprosto samovolně sbírat odpadky a nosit do jiných pytlů. Vypadali jako holoubci, kteří přilétli pomoci Popelce třídit popel a mák. V přírodě se děti chovaly potichu, znaly různé živočichy, houby a stromy. Divily se nepořádku, protože přesně věděly, kam co patří a co do přírody rozhodně nepatří. „Děti, vy jste naprosto úžasné! O takových šikulkách napíšu do našeho Kurýru.“ A tak svoje slovo plním, a děti – doufám, že vyrostete v dospělé šikulky!

Andrea Klapálková,

Okrašlovací spolek Říčany