Návrat do lesa: Jak mi Pramínek připomněl kouzlo

Pramínek znám od jeho vzniku v roce 2011, kdy jsem ho navštěvoval jako dítě. Před pár týdny jsem dostal jedinečnou příležitost se sem vrátit jako praktikant.

Při výběru praxe byl Pramínek první vnitřní volbou. Potřeboval jsem na chvíli zmizet z ruchu Prahy a kam jinam vyrazit než do lesa?

První dojem, který jsem z Pramínku měl, byl údiv. Zatímco já jsem se klepal u kamen v pěti vrstvách oblečení, děti běhaly venku, řezaly dříví a hrály si na písku. Překvapilo mě, kolik si toho ze školky pamatuji, aniž jsem si to uvědomoval.

Hub byl plný les a z každé cesty do lesa se stával lov. Děti často přinášely houby, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou nejedlé. Jak jsem byl překvapen, když mě děti se smíchem vyvedly z omylu a divily se, jak je možné, že já tohle nevím.

Samozřejmě byly i situace, kdy jsem dokázal něčím zaujmout. Například lezením po stromech anebo křesáním jisker pomocí křesadel. Rozjasněné obličeje dětí, kterým se po dlouhých minutách snažení podařilo vykřesat aspoň jednu jiskru, si budu pamatovat ještě hodně dlouho.

Takových malých, ale nádherných zážitků si odnáším mnoho. Bylo úžasné znovu si oživit staré vzpomínky, a hlavně vidět, že toto nádherné místo je stále plně funkční a umožňuje dětem žít v klidu a moudrosti lesa. To je pro mě nejdůležitější realizace, kterou si odnáším. Učitelem v lesní školce je les, a hlavně děti samotné.

Les mi dal i skvělou příležitost reflektovat sebe samého. Svět se najednou zpomalil a čas byl pouze tak mocným, jak jsem mu dovolil. A při čtení příběhu po obědě jsem cítil jsem takové vnitřní vyrovnání jako již dlouho ne.

Sám jsem byl překvapený z toho, jak neskutečně mě práce v Pramínku bavila, a rozhodně se tam někdy hodlám vrátit, tentokrát snad jako plnohodnotný průvodce, protože na rozdíl od mnoha jiných věcí mi tohle dává opravdu velký smysl.

Díky všem, co mi tento zážitek umožnili. Aktuálně studuji 4. ročník Střední školy – Waldorfského lycea na pražském Opatově.

Jeroným Tändzin Janč