Přírodo, nedej se!

Andrea Klapálková

Při otevření dubnového Kurýru mne zaujaly řádky Katky Čihákové z Ekocentra. Popisuje krásnou přírodu Říčan a okolí - pole, aleje, sady, louky plné květin, hmyzu a ptáků, a vybízí k procházkám do „nepatrných zbytků kulturní krajiny, kterou nám tu nechali naši předkové“.

O dvě stránky dále v témže Kurýru následuje mapa Říčan s přidruženými obcemi a vyšrafovanými plochami, které se v budoucnu zastaví. Další pole a louky s květinami, plné hmyzu a ptáků. Přes 80 domů znamená nejméně 200 aut, mezi rodinnými a bytovými domy nové silnice, možná infrastruktura, pidizahrady plné jalovců, tújí a trávníků bez jediné sedmikrásky a pampelišky. Na mapě se lehce vyšrafuje plocha k zástavbě, je to jen kus papíru, ale ve skutečnosti? Jaká je strategie města Říčan do budoucna? Až se rozroste kapacita čističky, budou se šrafovat další zelené plochy k výstavbě? V článku zmiňovaných 28 000 ekvivalentních obyvatel bude skutečných? Kde bude konce výstavby? Až se vše konečně zastaví a do opravdové přírody budeme jezdit až na Šumavu? Musíme si uvědomit, že se nekontrolovatelně rozšiřují i okolní obce a nevím, zda si někdo přeje propojení Říčan kobercovou zástavbou s Kolovraty, Nedvězím, Březím, Světicemi.

Říčany byly vyhledávaným letoviskem Pražanů pro svůj klid, čistý vzduch a panenskou přírodu. Dnes je tu hluk, prach, plné silnice aut. Naši předci by se nestačili divit. I zeleň mizí před očima. Krásné vzrostlé lípy, smrky a kaštany se kácejí, jednou kvůli bezpečnosti, jinému stíní, někomu vadí podzimní listí. Chcete-li vysadit lípu či břízu, dostanete vynadáno, že sázíte alergen. Ovocné stromy také nejsou „in“, dávají plody, které nikdo nechce, protože nevypadají jako ze supermarketu. Dokud měl člověk v ruce pouze sekeru, rozmýšlel se více o svém konání. S motorovou pilou je práce snazší a následky pro člověka vážnější. Likvidujeme si totiž zdroje kyslíku, poražený vzrostlý strom nelze jen tak nahradit.

Zamysleme se proto nad sebou a svým konáním a zapomeňme na heslo doby nedávné „poručíme větru, dešti“.

Andrea Klapálková