Říčany, město psů

Dnes se chci obrátit se na nás, obyvatele Říčan. Nevím, jestli jste se někdy zaposlouchali do zvukové kulisy našeho města, ale předpokládám, že nejsem sám, kdo rád spí při otevřeném okně.

Mezi vytím sanitek, proříznutím noci v jednu ráno bezohledným motorkářem, cinkáním železničního přejezdu zbylého po polovičaté rekonstrukci trati a podobnými jevy panuje jedna konstanta: psí štěkot. Ne že by se tím Říčany lišily od okolních vesniček, ale tam mě to tak netrápí.

Když se podíváme na internet, dovíme se, že psovi se v podstatě štěkot nedá zakázat. Myslím, že to není úplně pravda. Pes například neštěká, když se mu pán věnuje na procházce. Nevychovaný štěkne na kolemjdoucího nebo na veverku, vychovaný nikdy.

Něco jiného je ale opuštěná kreatura kdesi na zahradě za garáží, kterou její pán (doufejme) občas nakrmí a tím veškerá péče končí. Nechci vyvolávat sousedské spory a být příliš konkrétní, ale jsou domy, kdy se roky a roky majitelé pohodlně dívají na televizi, zatímco dny a noci jejich chlupáči proštěkají. Těžko říct proč. Někde si zas generace po generaci vychovávají speciálně agresivní potvory, asi je v tom tajně cvičí ve sklepě.

Když jsem ještě chodil do školy, vyhýbal jsem se jistým plotům; ani teď, když vidím zubatou obludu prohlížející si mlsně přes 1,5metrovou ohradu osmiletou holčičku, mi to nijak normální nepřipadá. Další druh majitelů jsou sportovci, kteří svá zvířátka pravidelně venčí. Jejich průvody vidíme hlavně ráno a po soumraku, kdy není vidět, že nesbírají. Ale to je zas o něčem jiném.

Proč si pořídit psa? Jako kamaráda, dárek dítěti, kterého omrzela dvě morčata, počítač i tři mobily, jako náhražku elektronického alarmu na domě, jako doplněk k ženě/manželovi a autu. Jinými slovy: z čistého sobectví. Jestlipak víte, že šlechtění vlka u téměř každé rasy způsobilo specifické utrpení? Ta špatně chodí, ta špatně kouše nebo vidí, ta je náchylná na řídnutí kostí…

Na závěr nechci vyzývat k hromadnému pojídání psů ani k jejich odebírání stařenkám. Jenom k zamyšlení. Nejlepší přítel člověka je člověk.

Petr Bouř