SSC Říčany v letech 1941–1944 (3)

Studentský sportovní klub v Říčanech nabízel vyžití sportovní i kulturní, jeho členové sršeli humorem a ten je, jak víme, nakažlivý. Ve válečných letech takový zdroj optimismu Říčanští potřebovali. Válka ovšem zasáhla i do činnosti klubu. 

 V roce 1943 byla rozhodnutím oberlandrátu (nejnižšího typu úřadu německé okupační správy v protektorátu Čechy a Morava) zřízena „povinná služba mládeže“ ve věku od deseti do osmnácti let. Spočívala v přednáškách a ve cvičeních pro tělesnou zdatnost. Měla probíhat v existujících klubech a děti, které v klubech nebyly zapsány, měly povinnost se do některého přihlásit. Sportovní organizace se staly součástí Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.

Turnaje v rámci kuratoria

Vznikl tak problém, že do klubu jako SSC mohli přijít neznámí pomocníci zvenčí. Tomu bylo třeba zabránit. Proto se několik členů obětovalo a zúčastnilo se školení u nadřízených orgánů. Probírala se tam podle dostupných zdrojů německá doktrína a „všelijaké ismy“. Chyběl prý pouze revmatismus.

Tělovýchovná cvičení probíhala jako dříve, pouze přibylo cvičenců. Samozřejmě že se žádné přednášky nekonaly, a tak byli chlapci i děvčata ušetřeni vymývání mozků. Naštěstí neproběhly žádné kontroly. Aby byl klid, pořádaly se v rámci kuratoria turnaje, které byly z vyšších složek finančně podporovány. Nad některými bral záštitu tehdejší mocný muž Říčan, vládní komisař Jan Hanousek. Společné cvičení pro Říčany a okolí se uskutečnilo pouze jediné, na hřišti SK. Účastníci šli tehdy „kurat“.

Totální nasazení

V roce 1942 přišel zásah do života určitých ročníků mladých lidí. Jednalo se o jejich vyslání na práce do Říše. Němci odcházeli na frontu a bylo třeba je nahradit jinou pracovní silou. Jednalo se o ročníky narození kolem roku 1920. To postihlo i členy SSC. První skupina (Jiří Šatoplet, O. Masopust, M. Jakeš a další) byla v roce 1942 vyslána do Kielu a nasazena na práci u hasičů na tamějším letišti. Mám i osobní zkušenost z rodiny: Moje sestra chodila s Jiřím Žákem (Jakub), svým budoucím manželem, který byl vyslán do městečka Wende u Göttingenu a pracoval ve fabrice na vojenskou optiku. Do Říše pak odešli ještě další. Byl to nečekaný vývoj v jejich životech. Psali kamarádům a toužili po komunikaci s domovem. Jak jeden z nich napsal v dopise, byla to „doba smutku, naděje a zoufalství“. Bylo třeba něco udělat. Proto se domácí hoši rozhodli rozdělit si ty, kteří museli odjet, a udržovat s nimi písemný styk. Některé části korespondence byly uveřejněny ve Zprávonoši. Většinou byly podepsány přezdívkou, takže nezasvěcení nevěděli, kdo dopisy píše. Mělo to svůj význam, protože nikdo nestál o to vzbudit pozornost státních orgánů. V „plátku“ vycházely v rubrikách nazvaných například Co nového u hasičů nebo Hasičský koutek a nikoli jako dopisy z Říše. Posledními odvelenými byla parta od ajznbonu v čele s výpravčím Juliem Kormoutem. Tito členové byli vysláni do Lince na pomoc při řízení tamní dopravy. Samozřejmě, že většina nasazených zažila bombardování objektů a hrůzy války. Díky bádání v souvislosti s obnovou pamětních desek padlých na říčanské Staré radnici víme, že z našeho města během totálního nasazení zahynuli mladíci Josef Břečka a Miroslav Vojtásek. Ze členů SSC se snad vrátili všichni.     

Drsná liga

Výrazným způsobem se do dění v SSC zapsalo zorganizování malého fotbálku, „drsné ligy“. Byla připravena již v roce 1941, kdy došlo k dohotovení hrací plochy Stadíku. Hrála se na celé ploše, do malých branek, menším míčem a v měkké obuvi. Hrálo se v 7 lidech. Měla svá pravidla, na která dohlíželo předsednictvo nazývané VAPRČERV(F) v čele s Prézou (tj. prezidentem). Jak podivná zkratka vznikla a co znamenala, se mi nepodařilo vypátrat. Každý rok se do drsné ligy přihlašovala mužstva, která něco reprezentovala. Měla názvy jako Soutice nebo Sádky, podle osad v okolí Sázavy, kam jezdili Říčaňáci na chaty a za koupáním. V7N znamenalo zase vybranou sedmičku z náměstí. HAFOWO bylo sestaveno z členů házené a volejbalu. Vedly se výsledkové tabulky a na konci sezony se oslavoval vítěz. Této aktivity se účastnilo členstvo napříč klubem.

Hrálo se obvykle večer ve všední den. Většina hráčů byli naprostí amatéři, kteří to s mičudou moc neuměli. Takže některá utkání bylo možno doslova označit za „srandamače“. Na zápasy se chodila dívat a fandit řada příslušníků rodin, ti se velmi bavili a poznali tak více SSC. To bylo vlastně hlavním cílem „drsné ligy“, pobavit se a zapomenout na válku. Tuto speciální ligu dokumentují dvě z připojených kresbiček.

Recitační odbor – RO

Netrvalo dlouho a v SSC vznikla skupina členstva, která se nechtěla zabývat jenom sportem, ale zatoužila se věnovat i kultuře. Později si dala název „Recitační odbor“. U jejího vzniku stáli Miloslav Lihařík, Slávina Červenková, Vlastimil Čihák (Huturán), Josef Němeček (Špelec), jehož maminka byla známou divadelnicí, a Jiří Šatoplet (Šáťa). Činnost se rozjížděla pozvolna. Nejdříve se pro Říčaňáky pořádaly zájezdy do pražských divadel. V Říčanech pak hostovali herci z Národního divadla, například Antonie Nedošínská nebo Theodor Pištěk. Členové SSC sledovali činnost místních divadelníků, soubor Dramatika (v Radošovicích) a Tyl (v Říčanech).  Ve Zprávonoši vycházely recenze jejich inscenací a dalo se z nich i poučit.

Bylo načase pustit se i do něčeho vlastního, a tak pro začátek padlo rozhodnutí hrát živé divadélko pro děti. Jako repertoár byl vybrán seriál příběhů Šmidry a Kašpárka. Později přibyly i jiné náměty. Úlohy Šmidry se ujal Churdibík (František Churáček) a Kašpárka hrál ostřílený ochotník Ota Dobiáš. V roli princezny vystupovala J. Sklenářová, krále si užíval Antonín Novák, tehdejší majitel Labutě. Hrálo se právě tam v neděli dopoledne a převážně v zimním období. Představení se překvapivě velmi líbila a návštěvnost rostla. Děti komentovaly během představení dění na scéně a nikomu to nevadilo. Ukázalo se, že divadélko přináší finance pro klub. Nyní bylo třeba vytvořit něco pro dospělé.

Růže ran

Domluvilo se, že v SSC nepůjdou cestou obvyklého divadla, ale zkusí recitační pojetí. Odtud vznikl i název této skupiny. Její členové začali nacvičovat české básně a připravovat malé recitační večery. Jeden z nich měl třeba název Dvě Maryšky. Večery se osvědčily a návštěvníci byli s úrovní spokojeni. RO pak přišel s nápadem vytvořit rozsáhlejší program. Začal připravovat celovečerní představení s osvětlením, kulisami a hudebním doprovodem. Jenže při schvalování programu přišel zásah shora. Ten požadoval, aby program obsahoval i německou tvorbu. Tak se to muselo nějak vymyslet. Recitátoři tedy zařadili básně z doby baroka, vesměs milostné. Program byl sestaven, schválen a mohlo se pokračovat. V rámci večera vystoupila i Říčanská filharmonie s českou barokní hudbou. Celý program dostal záhadný název Růže ran. Na večerní představení chodili zvát přímo účinkující a zájem byl velký. Labuť byla plná a recitační výkony byly přijaty potleskem. Celý pořad se povedl a dozvěděli se o něm i v Praze. Na reprízu se přijeli podívat pražští odborníci. O SSC se dočtete ještě v příštím čísle Kurýru. 

 František Křížek

Foto: z archivu Muzea Říčany