Vrátili jsme se do Říčan o 150 let zpátky

Rozhovor s autory nové knihy o našem městě

Je to pár dní, co trojice autorů Jan Kužník, Renata Skalošová a Radek Holodňák za účasti pěti kmotrů a stovky hostů pokřtili knihu o období let 1871–1924. U rozhovoru pro Říčanský kurýr jsme se sešli, abychom vám přiblížili obsah knížky i to, jak vznikala a co autory při pátrání v říčanské historii bavilo.    

O čem kniha Když přijel do Říčan první vlak, o které už asi mnozí čtenáři Kurýru slyšeli, je?    

JK Jednou větou o tom, jak žili naši předci. Jak stejní, a přitom úplně jiní byli. Na co chodili do divadla, co četli, jak se oblékali, jak se bavili na zábavách i o tom, co jim přinesla první světová a do té doby nejkrvavější válka. Nechtěli jsme vyčerpat čtenáře dlouhými a podrobnými odstavci o jednotlivých aspektech historie, a proto jsme zvolili formu dialogu. Zájemce tak může lehce přeskakovat otázky, které ho nezajímají, a začíst se do těch, které jsou mu bližší. Naším cílem také bylo ukázat jedno krásné, ale přeci jen malé lázeňské město – ano, Říčany byly už v 19. století vnímány jako lázně například kvůli čistému vzduchu – v kontextu velkých dobových událostí. 

RS Současně tak kniha vypráví o tom, jak je důležité uchovávat paměť měst a míst v muzeích, spolcích a rodinách. Díky tomu se hladce do 19. století přeneseme a dozvíme se o té době spoustu zajímavostí.  

Radku, jaký vliv měl příjezd prvního vlaku na město Říčany?

RH Ten vliv byl mnohem větší, než si lidé původně mysleli. Alespoň tak se to zdá při pohledu do dobových pramenů, z kterých vyplývá, že zavedení dráhy lidé bezprostředně nějaký přelomový význam nepřisuzovali. Nebo se o tom alespoň zapomněli zmínit v kronikách. Zásadní charakter tohoto okamžiku tak vidíme až zpětně. Zlom to byl skutečně dějinný. Zavedení dráhy – v následujících několika málo desítkách let – Říčany zcela proměnilo. Město se začalo rychle rozrůstat směrem k dráze. Vznikly úplně nové vilové čtvrti. Poptávka po stavebních hmotách vedla ke vzniku několika cihelen. Blízkost Prahy přilákala do města dělnickou populaci, i když ne v nějakém masovém měřítku. Ze zemědělského městečka se rychle stalo přípražské letovisko zaměřené na pobyt rekreantů a turistů. Spolu s nimi do města přišly nové restaurace, hotely, pavilony, kuželny, společenské domy, sportovní zařízení. Jako houby po dešti se rozrůstala aktivita všemožných zájmových a volnočasových spolků. Prostě a jednoduše řečeno: s příjezdem prvního vlaku do Říčan se z místa, které si dosud do značné míry zachovávalo raně novověký charakter získaný po třicetileté válce, stalo moderní město. Se všemi výhodami, které plynuly z toho, že se z něj pohodlně a relativně rychle dostanete na hlavní pražské nádraží, tehdy Nádraží císaře Františka Josefa.

Honzo, nápad na sepsání knihy je tvůj. Co bylo tím impulsem, aby kniha vznikla?  

JK Na začátku byla jedna konkrétní fotografie, kterou čtenáři vidí i na obálce knihy. Nikde nebyla dosud publikována a skrývala se v rozsáhlém archivu Pavla Scheuflera. Je na ní chlapík v buřince pro všední nošení a v takzvaném denním žaketu. Za ním stojí dodnes rostoucí „Žižkův dub“ a okolo pózují místní kluci. Fascinující je na té fotografii doslova všechno. Dá se dokonce zjistit, kdy byla v roce 1911 přibližně vyfocena. Město a Lázeňská louka v pozadí vypadají povědomě, ale při podrobném zkoumání narazíte na řadu už zaniklých detailů. Původně jsem chtěl vytvořit čistě obrazovou knihu, která by Říčany zobrazovala v kontextu dějinných i lokálních událostí. Fotografie by byly pečlivě popsané a text by se věnoval i těm nejmenším detailům na nich. Po projití několika tisíců snímků v archivu Muzea Říčany však bylo zřejmé, že tento cíl je nedosažitelný. Dobrých, a hlavně vypovídajících dobových fotek prostě není dost. Po více než roce příprav jsme se proto rozhodli pro současnou podobu knihy, která zachovává původní osnovu, jen toho psaní tam je poněkud víc.  

Ty jsi, Renato, na knize pracovala jako autorka i editorka. Kterou roli sis více užívala a jaké výzvy pro tebe každá z těchto rolí představovala?

RS Popularizací místní historie se zabývám už více než deset let. Čtenáři Kurýru mé texty nacházeli a stále ještě někdy najdou v rubrice Mezi námi. Společně s Kateřinou Čihákovou jsme napsaly publikaci Říčanský uličník. Věnuji se ale také úpravám textů, které píšou mí kolegové – a zjistila jsem, že je to podobně tvůrčí a zábavné jako vlastní psaní. Takže při tvorbě nové knížky mě bavilo obojí. Nebylo úplně lehké najít pro knihu takovou formu, aby byla čtivá a zároveň aby se z textu nepoztrácely informace. Společně jsme pak našli formu dialogu, informativních vstupních boxů, časových os a sdělení, která jsme „vytáhli“ z hlavního textu zvlášť. Výzvou určitě bylo sladit autorský styl tří různých autorů.  

Máte v knize nějaký oblíbený příběh nebo téma, které vám nejvíce přirostlo k srdci? Co vás na něm nejvíce zaujalo?

RS Všichni tři se asi shodneme v tom, že příběhů a témat je v knize tolik, že je těžké si z nich vybrat. Mne mimo jiné zaujal příběh sokolského biografu, který byl vystavěn na začátku dvacátých let v dnešní Sokolské ulici. (Velká část ho shořela v roce 1950.) Sokolové budovu opět využívají a snaží se ji zvelebovat. Zajímavé je, jak neskutečně multifunkční prostor to za první republiky a ještě v letech po druhé světové válce byl.  Šlo o první říčanské kino, ale v sále se i tancovalo, konaly se tu tělocvičné akademie, divadelní představení a besídky. Dokonce se tu k bohoslužbám scházela Církev československá, dnes Církev československá husitská.

RH Já vyberu spíš jeden kuriózní příběh. Je to příběh strastiplného prožití první světové války, který nám vyprávějí zápisky legionáře Františka Stařečka z Jažlovic. Ten po krátké, nicméně doslova brutální epizodě na balkánské frontě skončil v zajetí a v něm strávil většinu války nucenými pracemi. Kuriózní na jeho případě je to, že se do legií vlastně nějak zásadně nehnal. Jeho příběh ukazuje, že mnohdy nejlepším způsobem, jak přežít válku, je moc „nevyčuhovat“. Někdy je prostě lepší události „vyčekat“. V kontextu s tím, co se děje ve světě dnes, to ve mně vzbuzuje otázky, co bych asi tak dělal já. Byl bych hrdina a hlásil se do první linie? Nebo bych raději zůstal zalezlý někde v továrně jako zajatec? 

JK Takřka se zatajeným dechem jsem pročítal záznamy říčanského učitele a kronikáře Aloise Mudruňky. Čtení deníku nebo kroniky v chronologickém pořadí má své obrovské kouzlo. Stejně jako pisatel v daný okamžik nevíte, jak to na konci všechno dopadne. Některé zápisy proto Mudruňka dodatečně upřesňoval, a i z toho se dal velmi dobře vyčíst duch doby. I když tehdy panovala cenzura, jsou poznámky vedené šikovně a mezi řádky lze vytušit ledacos. Nejzajímavější pro mě pochopitelně byly přelomové okamžiky, jakým byl atentát v Sarajevu anebo samotný začátek války. Řadu nečekaných informací mi přineslo i čtení kratších útvarů od říčanských měšťanů, kteří sepsali své paměti týkající se třeba proslulého loutkového divadla. Bohužel málo četné, ale o to zajímavější byly návštěvy u dosud žijících pamětníků. Obrovskou radost mi proto udělalo, když se během křtu přihlásili další lidé a nabídli nám své vzpomínky, fotografie a poznámky. 

Který moment tvorby knihy pro vás byl nejvíce naplňující a bavil vás?  

JK Jak už jsem zmínil, byly to návštěvy u žijících pamětníků a hledání střípků mozaiky rozesetých v bohatých textových archiváliích. 

RS Pro mne také komunikace s pamětníky. Tentokrát jsme nečerpali z jejich vlastních vzpomínek, ale z toho, co jim vyprávěli jejich rodiče nebo prarodiče – a tak jsme se dostali v čase o sto i o sto padesát let zpátky. Při práci na knize se samozřejmě zúročila mnohaletá práce muzejních historiků. Nejen naše, ale i našich předchůdců – jak jsme dnes rádi, že zachytili už před lety vzpomínky místních a včas oskenovali fotografická alba, která jim do muzea prozíravě přinesli například potomci legionářů.                 

RH Nejvíce mě bavilo srovnávání velkých světových dějin a malých dějin říčanských. Bylo pro mě fascinující sledovat, jak se všechny ty velké civilizační otřesy – zavedení dráhy, elektrifikace, telegrafní spojení, pokroky v medicíně, proměna rodiny, sekularizace, vznik občanské společnosti – projevovaly u nás na lokální úrovni, přímo v příbězích lidí, kteří tu před stoletím procházeli po ulicích a žili své životy. Díky tomu mají i čtenáři možnost vidět, že historie není žádným ve vakuu visícím soupisem událostí, ale je mapou, po které můžeme kráčet, když stopujeme naše předky a dávné sousedy.

Dokončení takové knihy vyžaduje mnoho úsilí a času. Co konkrétně bylo v průběhu tvorby nejvíce časově nebo pracovně náročné?

RS Sehnat všechny autory, aby byli v pravý čas na pravém místě, a texty, na kterých jsme pracovali, aby byly včas hotové! Setkávali jsme se osobně, potkávali jsme se online, měli jsme sdílené textové dokumenty, ale když máte sladit nabité pracovní i rodinné programy s tím, že když píšete texty do knihy, potřebujete hodiny času v kuse (a trochu klidu k tomu), nebylo to vždycky snadné.  

JK Jen pro příklad. Popsání fotografie nádraží v záhlaví první kapitoly zabralo několik hodin čistého času během týdne obvolávání známých odborníků na železnici. Dohledávání informací o říčanských četnících si vyžádalo návštěvu Muzea Policie ČR a prohledání soukromého archivu sběratele. A tak by šlo pokračovat. Některé kapitoly šly rychle, jinde trvalo napsání odstavce týden. Byla to radost. 

Komu byste knihu doporučili a proč by si ji měli čtenáři koupit?

RH Řekl bych, že knihu se nám podařilo napsat stylem, který je přístupný každému čtenáři. Není kompletním pojednáním o dějinách Říčan té doby. Vypráví o tom, jak lidé, jako jsme my, žili v přelomové době. V ní se zřejmě nacházíme i my v současnosti – kdesi na pomezí technologické revoluce a blahobytu na jedné straně a na straně druhé ohroženi ekonomickým, ekologickým a společenským kolapsem a válkou. O to více mi přijde kniha aktuální a zajímavá. 

Ptala se Marie Tvrdoňová