Želvušky

Tardigrada

Vlastnosti superhrdinů jsou nedílnou součástí postav žánru sci-fi a fantasy. A želvušek. Na rozdíl od smyšlených borců žijí želvušky v našem světě, včetně Říčan. Jsou sice maličké, ne moc chytré, zato vcelku roztomilé, a hlavně odolné. Dovedou přežít extrémní teploty, pobyt ve vakuu i silnou radiaci.

Želvušky jsou pozoruhodnou skupinou mnohobuněčných bezobratlých živočichů. Sledovat se dají jen pod velkým zvětšením, protože dorůstají velikosti do 0,5 až 1 mm.

Jejich objevitelé jim v roce 1773 dali latinské jméno podle slov tardus (pomalý) a gradus (krok). Když současní vědci měřili rychlost, jakou se želvušky pohybují, došli u jednoho z druhů k průměrné rychlosti pohybu 23,3 mm/hod. Vzhledem k tomu, jak vypadají, je výstižné nejen české jméno želvušky, ale i anglický název water bears (vodní medvídci).

Žijí skoro ve všech typech prostředí – ve sladké vodě, v mořích i na souši. Naše druhy se typicky vyskytují v tenké vodní vrstvičce na povrchu mechů a lišejníků. Na světě se stále nacházejí nová místa výskytu a s nimi nové druhy želvušek. Dnes známe kolem jednoho tisíce druhů, ale předpoklad je až deset tisíc žijících druhů.

Želvušky běžné u nás mají na válcovitém těle čtyři páry laločnatých končetin zakončené drápky. Živí se pojídáním mechu, řas, vysáváním rostlinných buněk i drobnými organickými zbytky. Některé druhy jsou dravé, konzumují hlístice, vířníky a bakterie.

Protože nepříznivým podmínkám – hlavně suchu – neutečou, vyvinul se u nich unikátní způsob přežití. Želvušky vyschnou do stavu označovaného jako anhydrobióza, kdy se jim kompletně zastaví metabolismus. Tak mohou přečkat řadu měsíců nebo i let. Po přidání vody se vrátí k aktivnímu životu.

Právě v tomto vysušeném stavu snášejí některé druhy želvušek extrémní chlad blízký absolutní nule (−273,15 °C), vysokou teplotu přes 100 °C, extrémní pH, toxické látky nebo obrovský tlak odpovídající tlaku na dně Mariánského příkopu, nejhlubšího známého podmořského příkopu.

V jednom z experimentů byly během vesmírné mise želvušky vystaveny podmínkám volného vesmíru – přímé radiaci, vysokým teplotám i vakuu. Po návratu na Zemi se vrátily k běžnému životu včetně rozmnožování.

Nedávné výzkumy odhalily, že superschopnosti některých želvušek souvisejí se speciálním proteinem, který se u nich vyvinul a chrání jejich DNA před poškozením. Jiné druhy želvušek mají fluorescenční pigment, který přemění ultrafialové záření na neškodné modré světlo. Díky tomu přežijí i pod sterilizační UV lampou.

Přijďte se podívat do Muzea Říčany na výstavu Okna do přírody. K vyzkoušení jsou tu různé metody, jak objevovat i další živočichy běžně skryté našim zrakům.

Jakub Halaš